. . úplně normální den, úplně normální hodnoty, úrovně.
Pár slov, nátlak, stres a dvě dost manipulativní situace. Očekáváš nějakej výsledek. Odcházíš zdrchaná. Nejspíš i osaměla. Co nejspíš? Osamělá. Příjdeš si k ničemu a taky zbytečná, kňouráš a naříkáš. Někdo tě dusí?! Tak proč tě tolik svírá při každým nádechu?! Uvědomuješ si kolik zanecháváš obětí?! Seš požitkář. Nesmírně si užíváš pohledy. Živí tě to. Tak kde je hranice?! Potřebuješ snad obejmout?! Co ti začlo scházet?! Opravdu se nemýlíš? Může se to stát. Shoď ty rohy!!! Uvidíš, že to zase přejde . .
Jenže, proč ZASE. Kdy to skončí. Kdy zemře Jenifer Schecterová v tvým těle?! A zůstane po ní jenom otisk horního rtu na památku?! . .
L U C I E ty psychopatická krávo!!!!!!! tvoje slzy tě nevysilujou, oni tě živí. To je přinejmenším sadomasochismus. Pomyšlení na ztrátu je neúnosné. Pomyšlení na pokračování je již pasé. V čem čelí zbabělost v čem hrdost v čem láska a v čem pomsta?!? Olízni si ret, smotej vlasy do drdolu, otři oči, přetoš se na bok - pozor nekopni psa" A doufej, že tam za příčkou nevzniká nenávist. Že je ten strom natolik silnej, že se z tý maturity a PMS do rána uzdravíš. Dáš si Gervais a nebo něco stejně dobrýho a zkusíš dýchat pro nový začátek. Vynechávám snad něco?!
ajo . . KDY SE DOZVÍM PRAVDU ?!
