...odumírá mi buňka po buňce .. rozervaný kusy štěstí se válej pár metrů za mnou. Lezu po čtyřech a hladovím po stroji času. Po tom co by tě přenesl o měsíc zpátky. Abych nikdy neudělala ten krok k metě, která neexistuje. Mělo to bejt pro štěstí. A je to pro . . .
KONEC . . meta číslo nekonečno. Je to jako olizovat víčko od jogurtu někde nad propastí, kterej ti pak vyklouzne z ruky. Zdálo se to jako fajn zábava celý todle jezdění na kole. Dopadlo to tak, že na kolo už si nikdy nesednu a ani se k němu nepřiblížím. ALE já to věděla.. od začátku jsem věděla, že to není správně. Mělo mi dojít, že celý todle adrenalinový napětí, vybouchne dřív než se pokusím o další. Vítej v realitě Lucie. Donesla sis trofej v podobě odvety. Tvářilo se to tak nedůležitě. Opíjela ses momentem. Nedošlo ti snad, že to vybouchne než napočítáš do 33. Odvíjí se všechno od tvojí hlouposti. Chceš všechno. A pak nemáš nic. Jsi tak nedočkavá. Opovrhuješ tím co nejvíc miluješ .. protože jsi znuděná svým vlastním životem. Dokázala bys vydržet stát na jednom místě víc než minutu?! no tak dokázala ?!? .. upřeně se dívám před sebe a přemýšlím jaký to je bejt sám. A vím to.. vrací se mi to. Sedím na posteli schoulená, držím si kolena, opírám se o svou růžovou zeď a koušu si ret. Otírám si mokrou bradu a tlačím ty slzy zpět. Proč to přišlo teď?! teď když se zdálo, že je to extáze. Kdyby mi někdo řekl, že se to stane neuvěřím mu to na nikdy. Včerejší den rozbil všechny moje iluze o tom, že existuje dokonalý život. Miluju tě. Opravdově. Ale nedokážu to přenést.
Paradoxně to co mi rozbilo všechno co jsem měla.. budu dál považovat za všcehno co budu mít teď. Ty tři lidi mi ale ani z poloviny nezaplní místo tak uvnitř místo tebe.
arrideverci. STANDING in the hall of fame.
Žádné komentáře:
Okomentovat