Propojení osudu?! Zvrácený myšlenky. Akce omyl. bylo to poprvé a naposledy. Jak s tím vůbec naložit. Co si odnést, co pro to obětovat. Stojíš za milimetrovou zdí ze skla, toho nejkřehčího skla. Možná stojíš před ní. A na druhý straně stojí ona. Je to jako objímat samy sebe. Propouštět skrz to sklo emoce. Vydávat maximum pro to rozbít tu clonu a přesto víš, že to nechceš a nemůžeš chtít. Ani po sobě. Ani po ní. Mám pocit, že to sklo vzplane. Dýchám zrychleně. Ten pohled mne hladí. Svlíká. Líbá. Vzdychá mi do ucha. Neustupuje. Proniká mnou. Neodchází. Drží se a nepouští. Vpíjí se mi do kůže. A pak . zazvoní telefon. Otáčím se a kráčím kamsi, kde je pro mou duši až moc mělce. Vypadá to jako začátek konce našich dost odlišných světů, který přitahuje vesmírná přitažlivost. Probudím se do reality a obouvám si boty. "JDU S TEBOU" . . to jsem nechtěla slyšet. A nebo chtěla?! .."Děkuju za společnost." .. "Jsi krásná".
Zabitá. A spokojená. Utrápená. S bramboračkou v hlavě. Ulehám do postele a uvědomuju si jak nemám žádnou jistotu krom talíře květákový polívky v lednici. A je mi smutno. I když cítím jak mi na záda dýchá naděje na lepší zítra. Pro koho budou ale ty zítřky lepší?!
. . ta melancholie je šílená. To počasí umí nakreslit všechno tak černobíle. Líp než snůška sonetů v mejch růžovejch sluchátkách. Propadám se do sebe. Musím to všechno vypustit. Nebo exploduju. Popíjím čaj, kolena u brady, všechno to leju hlavním kanálem Bárbře do hlavy. "O CO JÍ JDE?!?!?" . . psi se chovaj divně. Budou určitě pršet žáby. A pak všichni skonáme na popud alkoholovch deficitů. Usneme na záchodech. A budeme podvádět poslední zbytky našich hrdosti. Donekonečna budeme onanovat pro svoje ješitnosti. A zvykneme si nakonec na to, že nám je všem ze sebe k zblití.
Adéla Bláhová odmaturovala. Bárbra se potkala s Yvon. Já usnula na hromadě výčitek. A Simona šla ve tři ráno do non stopu pro vychlazenou Colu. Co spojuje tydle čtyři situace ?! TOUHA. Vypadá to tak směšně. A nakonec nás to všechny přesytilo. Dekáda končí. Symbolismus. Odveta. Karma. Dneska píšu v heslech. Ve trojsmyslech. V poklidu. A ve strachu. Není mi to podobný. Ani milý. Musím. . a nebo ne?!
... sedíš v osum večer v autě. Hraje 1 4 7. Vracíš Simoně tričko s nápisem YESTERDAY. V něm zamotaný vlajky. Adéla se střídavě usmívá, taky jí na semaforu lentilky. Nebe padá na zem. Olizuje kaluže. Všude je mlha v který se topí světla semaforu. Pozoruju kapky na okně. ČERVENÁ. Uvědomuju si jakej jsem romantik, že zase vnímám detaily. Že žiju s otevřenejma očima. Že si všimnu každýho milimetru silnice. Že když sedím na výlezu u Bubble tea a kolem chodí stovky lidí .. přisthnu se, že zírám na nebe a přitahuju si ho k sobě abych neprošvihla žádnej detail. Poprvý v životě vnímám ten chodník. Je tak jinej než kdy jindy. Je úplně zvláštní. Naplňuje mě jenom pohled na něj. Užívám si ticha ve svý hlavě. Cejtím se tak spokojeně, že jsem nešťatsná. ZELENÁ.
"Jedem na cigaretu na Větruši." .. "ne prosím, tam sme se spolu poprvý sešly.."
Vystupuju z auta. Tam nahoře je sytější vzduch i mlha. Přeskakuju kaluže, usmívám se. Nesměju. Usmívám. FOTÍM každej detail. Příjde mi ta chvíle magická. Všichni tak nějak mlčíme. Víme, že se blíží konec. Sme ze sebe unavený. A zapalujeme si cigarety. Koukáme na sebe a vznikne něco jako "přééésně" nebo "niiiic mooc". Vlastně se ani na víc nezmůžeme. VÍME všechno beze slov. Není třeba nic říkat. Jsme spolu. Pozoruju tu lavičku, kde to začalo. Kochám se výhledem na tisíce světel co se odráží ve vodě. Zem se leskne v odrazu lamp. Umírám. Chci bejt nespoutaná situací. Chci se rozbrečet. Chci říct -milujutě-"
Ještě před chvílí bych řekla "Áďo, ale bež se učit.." JENŽE teď je na čase, abych se začala učit já. A né zeměpis. Ani angličtinu.
MUSÍM SE NAUČIT . . ŽE VŽDYCKY, KDYŽ NA SEMAFORU PADNE ČERVENÁ. že za moment, příjde zelená. . . .
dobrou"
Žádné komentáře:
Okomentovat