. . já ti nevím.
Prostě jsem tam ta stála a cejtila jsem se na moment šťastná"" stála jsem DOMA. doma.
Bylo mi tak odporně hezky. Potřebovala jsem asi kopnout do zadku . . tak jsem se svlíkla, položila si věci na svojí podlahu a otevřela svoje dveře.. Michal mi z kuchyně řekl "Lucía, ty k nám se vrátila?!?" a já se smíchem řekla "panebože ne!" . . zamkla jsem dveře do koupelny, dala si věci na pračku a česala si vlasy. Ve sprše se nejlíp přemejšlí. Myslela jsem na to, jak tam leží v jednom ohni a vůbec jí není dobře. Jak jí můžu pomoct. Jak jí zachránit. A jestli ze sebe zase nedělám jenom pitomce.. protože za pár dní si bude česat vlasy tímdle hřebenem zase někdo jinej . . .
Příjdu zabalená v ručníku a střetáváme se pohledy.. jako každej večer v tomdle bytě. dlouhých deset měsíců. Dneska se ostýchám a příjdu si cizí, převlíkám se za příčkou a snažím se odlehčit situaci ubohejma dělnickejma vtipama.. OPĚT se střetáváme pohledama. Jsou prázdný. Hluboký. Mělký. Plný slov. Mlčenlivý. Odejdu si foukat vlasy a nezamykám dveře .. v hlavě se mi promítne, jak si přeju, aby vešla teď dovnitř a objala mě zezadu a dala mi pusu na rameno. Sotva ta myšlenka proletí mou hlavou . . otevřou se dveře. Stojím polonahá, předkloněná v koupelně a rukama mi projížděj prameny vlasů pod fínem. "Můžu dovnitř?!" ..."mm" ..usměju se. A říkám si, jak rychle se plní moje přání i bez 22:22. Nedá mi pusu na rameno, ani mě neobjímá. Nesmí. Nemůže. Ale nevím jestli n.e.ch.c.e. ?! Pořád si schraňuju intimitu svýho těla. Otáčím se zády. Odchází od umývadla .. a v tom mi sáhne na zadek "máš tu vlas". . usměju se podruhý. Celou dobu vím, že mi kouká na zadek. Ten kterej miluje. Přicházím po pár minutách opět do toho mělkýho světla. Další střet pohledů. Nic to semnou nedělá. Jenom si přeju jí pomoct. Oblíkám se. Zvoní mi telefon. Párkrát se zasměju. jednou rukou si kalhoty nezvládám oblíct. "Máš docela dobrej zadek" ... usměju se znova. Cejtím to napětí. Celou tu dobu. To nevyřešený ticho v našem vztahu. Nebo naopak, hrozně rychle vyřešený sbal si věci-odstěhuj se-je konec-mám někoho jinýho. Chystám se k odchodu. Nabízím jí čaj. Poklízím ze stolu. Tečou jí slzy po tváři. Dělám, že to nevidím.. trpí. Trpím. Najednou si uvědomuju. Jak tu chci zůstat. "Pospícháš?!" ...........
Sedím na kraji sedačky, listuju v podzimním vydání HM časopisu. . vzdychá. "Nemám horečku?!" . . "Dávaj ordinaci" . .. "Nechceš vyvenčit psa?!". Odcházím s Hayley ven. Brodím se kalužema i tmou. Vlastně jsem už zapomněla jakým klíčem se odemyká jakej zámek. První zvláštní věc. Najednou stojím pod lampou, kde bejvá největší tma. A ze křoví vyleze místní bezdomovec. Známe se z dob, kdy sedával v létě na lavičce a já mu darovala svoje pivo. .zpíval tam každej večer s igelitkou na klíně. Najednou stál s tím svým pomateným výrazem přímo naproti a začal se smát .. "Jéééé vy ještě žijete?!? ste zase zpátky?! nojooo máte tu svý zázemí..tak dobrou a omlouvám se" .. STÁLA JSEM JAKO OPAŘENÁ. ten tlukot šel slyšet minimálně do Azerbajdžánu. ještě jsem chvíli stála, dokud Hayley nechtěla jít dál. Ani nevím jak jsem se dostala domů.. pořád jsem si opakovala dokola co mi řekl. Tydle momenty jsou divný. Jakoby to bylo už předpřipravený. Jakoby věděl, kdo jsem, kdy tam příjdu a proč. A vyskočil prostě z toho křoví a zmátl celou mojí dost pevnou základnu v pár plujícíc polystyrenových desek. Vrátila jsem se tam. Otřela jsem Hayley tlapky. Stoupla jsem si naproti ní a říkám jí, že svět se úplně zbláznil. Nevěřila ničemu. A odmítavě řekla, že byl zmatenej. Jenže víte co ?!?! on vůbec nebyl zmatenej. Měl ve všem až moc jasno. Líp než já, líp než ona.
Obouvám se. Odcházím. Je takhle malá. Vešla by se mi do kapsy. Vyjdu ven a míjím reklamní board "DENTÁLNÍ STUDIO" .. ajoooo kartáček!! "Mohla bys mi ho donést dolů, zabouchla jsem už.." Stojí dole ospalá, utrápená v županu a podává mi kartáček. "Ještě něco?!" ... "já nevím" odepřu si ten oční kontakt a odcházím tiše a jistě. JASNĚ ŽE VÍM!!!!!!!!! Měla jsem sto chutí říct .. "TEBE!!! prosím zabal mi s sebou tebe." Jenže todle se už nesmí a nebude opakovat.
Jdu s cigaretou v ruce napříč Mírákem, míjím Pepe Lopez, ČSOB .. vanu i ČupítoBar. A říkám si dost nesměle a tvářím se, že tomu chci věřit .. ŽE teď tu kráčím sama. A že mi to fakt samotný sluší. Že bych nechtěla, aby šel někdo vedle mě. Potřebovala bych kamion odvahy pro každej krok. Protože bych věděla, že todle nejsou kroky, který vůbec někam vedou . . . .
Volám Barboře, která šije krajky u Simony, čekaj na Jitku. Já šlapu šest pater k Jovance, těším se na cigaretu a její cynismus. A pyžamo v posteli na kolečkách. Všechno se semele. Zase v jeden omyl .. dobrou noc až někdy ráno"
P.S.: . . . . v tom HM časopisu jsou šaty za osumnácet . . a moje máma takový kupuje za 10kč v sekáči. Teď mi řekněte, jestli život není plnej paradoxů. Jako úplně plnej. Možná z nich postavenej. Achjo.
Žádné komentáře:
Okomentovat